Dinosaurus roku 2019 3. kolo

1. září 2019 v 14:00 | siamotyran |  Dinosaurus Roku
Je tady konec letních prázdnin a s tím i konec druhého kola o dinosaura roku 2019. Do druhého kola postoupilo celkem sedm zástupců. V tom třetím bude skupina o další dva chudší. Ani jeden hlas totiž nedostali Compsognathus a Megalosaurus, kteří tak byli eliminováni. Pro zbývající pětici můžete hlasovat až do konce října, kdy bude vyhlášeno čtvrté, předposlední kolo. Pojďmě si tedy představit pětici adeptů, kteří mají stále šanci stát se dinosaurem roku 2019 na blogu siamotyran.



Stegosaurus


Coelophysis

Ceratosaurus

Allosaurus

Dryptosaurus
 

Tlustoocaska Hallerova

5. srpna 2019 v 15:00 | siamotyran |  Rejnoci
Tlustoocaska Hallerova je zástupcem čeledi tlustoocaskovitých.. Je zbarvena nevýrazně hnědě s žlutými skvrnami a síťováním. Má okrouhlý disk, který je na vrchní straně hladký, bez trnů a hrbolků. Její příbuzní tlustoocaska skvrnitá, která žije v Cortézově moři a v blízkosti Baja California u pobřeží Mexika, má podobný tvar, ale na disku má velké černé skvrny. Tlustoocasky rodu Urobatis lze snadno zaměnit s tlustoocaskami rodu Urolophus, protože mají podobný tvar těla. Ty však mají delší ocas, který je zakončen listovitou ocasní ploutví.


Tlustoocaska Hallerova žije především na bahnitém a písčitém dně v blízkosti pobřeží do hloubky asi 90 metrů. V letních měsících se často sluní v mělkých teplých zátokách, ale v zimě, i když zůstává v pobřežních vodách, vstupuje do zátok, jen aby si tu hledala potravu. Z místa svého pobytu se příliš daleko nevzdaluje a jen zřídka se pohybuje po území větším než čtvereční míle. Je dosti citlivá na chlad a žije jen ve vodě, která je teplejší než 10 stupňů celsia. Potravu si hledá ve dne, živí se drobnými korýši, mlži a červy žijícími na dně. Je nenasytnám dravcem a při hledání potravy využívá kombinaci zrakových a čichových vjemů, ale dokáže kořist lokalizovat i podle vibrací, které vydává. K vyrývání úlovků používá ústa i disk a byla často také pozorována, jak sbírá potravu z listů mořské trávy.


Potápěči mohou tlustoocasku Hallerovu pozorovat při lovu potravy v mělkých zátokách nebo je mohou najít podle obrysu, když jsou zahrabány v měkkých usazeninách na dně. Tlustoocaska Hallerová dospívá velmi brzo. Před obdobím rozmnožování se hejna rozdělují podle pohlaví. Dospělé samice žijí dalé od pobřeží až do června, kdy se stěhují do mělčích vod, kde se páří. Samci jsou v té době agresivní a patrolují neustále na písčinami oddělujícími porosty chaluh od mělké vody u břehů. Tady vyhledávájí samice, které jsou již připravení k páření. Uchopí je za okraj disku, stočí se pod ně a zasunou do nich pařicí orgán. V září samice rodí 1-6 mláďat, která zůstávají v mělkých vodách u pobřeží až do dospělosti.


Jméno: česky - Tlustoocaska Hallerova
anglicky - Round stingray
latinsky - Urobatis Halleri
Areál rozšíření: východní Pacifik
Délka: kolem 50 centimetrů
Váha: /
Riziko při setkání: Není agresivní, její trny mohou lehce zranit
Potrava: korýši, mlži a jiní bezobratlí
Početnost populace: hojná
Popsal: Cooper, 1863

Rejnok nosatý

8. července 2019 v 14:00 | siamotyran |  Rejnoci
Rejnok nosatý patří do skupiny rejnoků, jejichž dávní předkové oživovali pobřežní vody superkontinentu Gondwany před více než 80 miliony lety. Tomu nasvědčuje rozšíření současné skupiny rejnoků, kteří obývají kontinentální šelfy v okolí Nového Zélandu, Austrálie a Jížní Ameriky. Rejnok nosatý má kosočtverečný tvar disku a velmi prodloužený, zašpičatělý rypec. Podél tenkého ocasu se mu táhnou tři řady ostnů a drobné trny pokrývající i jeho záda. Obvykle je šedavě nebo hnědavě zbarvený a po celém těle má bílé skvrny a tmavé mramorování. Žije obvykle na měkkém dně v hloubkách okolo 150 metrů, což je mimo dosah běžného potápění, ale potápěči se s ním příležitostně setkávají i v hloubkách menších.


O životě rejnoka nosatého je známo zatím jen velice málo. Samice kladou vaječná pouzdra obdélníkovitého tvaru, která jsou k mořskému dnu přichycena nitkovitými tendrilami. Vejce se vyvíjejí pomalu a mláďata se z nich líhnou až po několika měsících. Čerstvě vylíhlá mláďata lze rozeznat podle jizvy na břiše, v místěch, kde měla žloutkovitý váček. Prázdná vaječná, kterým se říká "kabelky mořských panen" bývají často vyplavována na břeh po prudkých bouřích.


Blízkým příbuzným rejnoka nosatého je nedávno objevený rejnok portdaveyský. Z více než 280 rejnoků čeledi Rajidae je jediným, který obývá brakické vody. Jeho výskyt je omezen je na dva zálivy v ústí řek na odlehlém pobřeží Tasmánie v blízkosti břehů jižní Austrálie. Má dlouhý, tupý rypec, který je typický spíše pro hlubinné druhy rejnoků. Pravděpodobně ho používá k vyrývání potravy z měkkých nánosů na dně, na kterém žije. Vzhledem k omezenému rozšíření tohoto druhu je velice pravděpodobné, že prostředí, ve kterém žije a které je velice zvláštní, je pozůstatkem z pradávných dob. Populace tohoto rejnoka jsou velmi malé, celkový počet všech jedinců pravděpodobně nepřesahuje několik málo tisíc. To je činí mimořádně zranitelnými vůči nepříznivým změnám životního prostředí a nadměrnému rybolovu.

Jméno: česky - Rejnok nosatý
anglicky - New Zealand rough skate
latinsky - Raja nasuta
Areál rozšíření: jížní Pacifik, pobřeží Nového Zélandu
Délka: 1 metr
Váha: /
Riziko při setkání: Není nebezpečný
Potrava: /
Početnost populace: není ohrožený
Popsal: Müller & Henle, 1841
 


Kiribati

28. června 2019 v 17:00 | siamotyran |  Projekt Svět

Místo: Tichý oceán
Rozloha: 811 km²
Počet obyvatel: 110 136 (2015)
Hlavní město: Tarawa
Nejvyšší bod: bezejmené místo na ostrově Banaba (81 m n. m.)
HDI: 0,612 (134. místo v roce 2018)
Zřízení: parlamentní republika
Etnikum: 98,8% kiribatinci, 1,2% ostatní
Náboženství: 95,8% křesťanství, 2,1% baha'i, 2,1% ostatní


Krátce z historie

- Prvními obyvateli byli Mikronesané asi před třemi tisíci lety
- Po připlutí Polynesanů vládla na některých ostrovech demokracie
- Portugalec Pedro Fernandes de Queiros objevil Kiribati v roce 1606
- Britští mořeplavci se zde vylodili o téměř 150 let později a roku 1788 byly pojmenován Gilbertovy ostrovy po britském mořeplavci Thomasu Gilbertovi
- Od roku 1916 bylo Kiribati britskou kolonií
- Kiribati vyhlásilo svou nezávislost 12. července 1979


Geografie a klima

Kiribati se rozkládá v rovníkové části Tichého oceánu od západu na východ po obou stranách 180. poledníku na sever a na jih od rovníku. Je to tedy jediná země na světě, která se nachází mezi všemi čtyřmi polokoulemi. Kiribati se skládá z 35 atolů, korálových ostrovů a útesů. Těmi největšími jsou Banaba, Gilbertovy, Phoenixovi, Liniovy ostrovy. Délka republiky Kiribati od západu na východ činí téměř 4000 km, celková rozloha přibližně 5 milionů km². Vzhledem k velmi malé průměrné nadmořské výšce je existence Kiribati ohrožena stoupající hladinou světového oceánu. Podle odhadů by tak mohl stát zaniknout někdy koncem 21. století.

Rozdíly mezi ročními úhrny srážek na jednotlivých ostrovech republiky jsou relativně velké a to až mezi 700-3000 mm srážek. Celoroční teplota je poměrně stálá, pohybuje se těsně pod 30 °C.


Fauna
Největší zastoupení mezi obratlovci mají na Kiribati bez překvapení ptáci, jichž se na zdejších ostrovech vyskytuje na 76 druhů, včetně endemického rákosníka kiribatského (anglicky Bokikokiko). Naopak na souši nenalezneme žádné savce, pokud nepočítáme domácí a hospodářská zvířata a polynéskou krysu.

(rákosník kiribatský)

Dinosaurus Roku 2019 2. kolo

1. června 2019 v 18:00 | siamotyran |  Dinosaurus Roku
Je za námi první polovina roku 2019 a je tedy na čase říct si výsledky prvního kola soutěže o Dinosaura roku 2019. Již v prvním kole došlo k velkému "vymírání" býložravých druhů a do druhého kola postoupil pouze někdejší finalista Stegosaurus. To dravcům se vedlo o poznání lépe, když jich z osmi postoupilo šest. Druhé kolo bude pokračovat až do konce letních prázdnin, a proto neváhejte hlasovat klidně i dvakrát, ale jak již bylo u této ankety mnohokrát řečeno každému kandidátovi můžete dát maxímálně po jednom hlasu. A kdo tedy úspěšně postoupil do druhého kola?

Stegosaurus


Coelophysis


Ceratosaurus

Megalosaurus

Allosaurus


Compsognathus

Dryptosaurus

Parejnok atlantský

27. května 2019 v 15:00 | siamotyran |  Rejnoci
Parejnok atlanstský je známý také pod názvem teruka. Je mimořádně velký a s váhou dosahující až 90 kilogramů je zcela určitě největším rejnokem produkujícím elektřinu. Má mohutně vyvinuté elektrické orgány, uložené v prsní části disku, které mohou vytvořit výboj až o síle 220 voltů. Svrchní strana disku je přitom nabitá kladně, zatímco spodní nese záporný náboj. Během výboje vytvoří mořská voda, nebo neopatrný živočich, který se parejnoka dotkne, spojení mezi oběma póly tzv. baterie. Bez toho by se parejnok mohl dokonce usmrtit svým vlastním výbojem sám.


Parejnok atlanstský využívá svých elektrických orgánů jak při obraně, tak i při lovu potravy. Mohou mu ale také sloužit jako senzory pro vyhledávání kořisti nebo jako komunikační nástroje. Zbarvení hřbetu je dosti proměnlivé a může být tmavě modré, hnědé či černé. Záda jsou obvykle ještě zdobena množstvím malých bílých teček a většími černými skvrnami. Všichni parejnoci mají velký, slabý disk, jehož šířka přesahuje délku. Disk je pokrytý hladkou kůží. Na krátkém ocasu jsou umístěny dvě hřbetní ploutve, z nichž první bývá obvykle mnohem větší než druhá. Ocasní ploutev má oba laloky dosti velké. Parejnok atlanstský se vyskytuje ve vodách mírného pásma i vodách tropických, do hloubek okolo 800 metrů. I když většinu času tráví na dně, je o něm známo, že se čas od času vydává na delší plavby v otevřeném moři. Potápěči bývá ale pozorován jen velice vzácně.


Dospělí jediny parejnoka atlantského jsou nenasytnými lovci ryb žijících na dně a jejich kořistí se stávají úhoři, platýsi, kambaly i malí žralocí, zatímco mladí parejnoci se živí korýši. Svou kořist parejnoci buď aktivně vyhledávají, nebo na ni číhají zahrabání na dně. Neživí se mršinami a potravu vyžadují živou, což činí značně obtíže při jejich chovu v akváriích. Mezi rejnoky patří parejnok atlantský k nejplodnějším druhům. Samice jsou živorodé a mívají až 60 mláďat. Březost trvá přibližně jeden rok.


Jméno: česky - Parejnok atlantský
anglicky - Atlantic torpedo
latinsky - Torpedo nobiliana
Areál rozšíření: východní a severozápadní Atlantik
Délka: až 180 centimetrů
Váha: až 90 kilogramů
Riziko při setkání: Když je překvapen dokáže použít velice silný elektrický výboj, kterým dokáže potápěče omráčit
Potrava: úhoři, platýsi, malý paryby, korýši
Početnost populace: neznámý
Popsal: Bonaparte, 1850

Parejnok krátkoocasý

20. května 2019 v 16:00 | siamotyran |  Rejnoci
Parejnok krátkoocasý je díky své stavbě těla mezi parejnoky natolik zvláštní, že bývá někdy zařazován do monotypické čeledi Hypnidae. Má značně velký, oválný disk tvořený prsními ploutvemi, který je připojen k menšímu disku z ploutví břišních. Je-li mrtvý parejnok krátkoocasý vyvržen na břeh, nabude brzy na horkém slunci velice neobvyklých tvarů, takže na první pohled připomíná dřevěnou rakev - to mu ostatně v některých jazycích vyneslo lidovou přezdívku "rakvový rejnok". Má velmi krátký ocas, na kterém jsou dvě nevelké ploutve hřbetní a téměř stejně velká ploutev ocasní. Měkká kůže postrádá ostny i plakoidní zuby a její zbarvení kolísá mezi čokoládově hnědou a narůžovělou až šedou.


Parejnok krátkoocasý obývá teplé vody v blízkosti pobřeží v subtropickém a mírném pásmu. Má nejraději chráněná místa, jako jsou bahnité zátoky do ústí řek, ale vyskytuje se i na kontinentálních šelfech až do hloubky 220 metrů. Potápěči ho objeví jen zřídka, protože se umí velice dobře ukrývat. Den tráví hluboko zahrabán na dně a svému okolí dovede přizpůsobit i zbarvení, takže je dokonale maskován. Elektrické orgány, umístěné uprostřed prsních ploutví, jsou velice dobře vyvinuté. Dokáže jimi vytvořit výboj, který je dostatečně silný k omráčení značně velké kořisti a svoji roli může sehrát i při obraně. Potápěči, kteří nešťastnou náhodou položili ruku na hřbet tohoto parejnoka, si ten zážitek pamatují celý život.


Dospělý jedinci výražejí na lov v noci. Živí se rybami, červy a kraby. Ústa dokáže parejnok krátkoocasý překvapivě doširoka otevřít, takže je schopen pohltit i značně velkou kořist, včetně platýsů, kteří dosahují délky poloviny jeho těla. O biologii tohoto živorodého parejnoka je známo jen velice málo. Samice dorůstají větší velikosti než samci a rodí 8-11 centimetrů dlouhá mláďata.


Jméno: česky - Parejnok krátkoocasý
anglicky - Coffin ray
latinsky - Hypnos monopterygium
Areál rozšíření: Australské moře
Délka: až 60 cm
Váha: 650 gramů
Riziko při setkání: může uštědřit slabou elektrickou ránu, ale jinak je neškodná
Potrava: ryby, červy a krabi
Početnost populace: hojný
Popsal: G. Shaw, 1795

Narcina japonská

13. května 2019 v 12:00 | siamotyran |  Rejnoci
Narcina japonská bývá někdy spolu s dalšími jedenácti druhy oddělována do zvláštní čeledi krátkonosých narcin. Její zástupci nedorůstají velkých rozměrů a obývají mírné a tropické vody indopacifické oblasti, kde žijí většinou na rozhraní kontinentálního svahu a šelfu. Narcina japonská se však vyskytuje ve větší blízkosti pobřeží. Podobně jako ostatní zástupci krátkonosých narcin má i ona téměř ovalný disk a krátky, tlustý ocas, což jsou charakteristické znaky této skupiny. Má pouze jednu hřbetní ploutev.


Narcina japonská má vrchní část těla červenavě hnědou, posetou množstvím bílých a černých teček. Rypec má krátký a podobně jako ostatní zástupci krátkonosých narcin má i malé oči. Žije na písčitém dně, často v blízkosti skalnatých útesů. Většinu dne zůstává ukryta v písku, a proto ji potápěči objeví jen zřídka, i když je celkem hojná. Pokud je podrážděna, může být agresivní a dokáže uštědřit i slabý elektrický výboj (až do 80 voltů). Své elektrické orgány využívá hlavně k obraně a možná i při hájení teritoria. Živí se drobnými rybami a korýši žijícími v písku a usazeninách na dně. Okolo tlamy má mělkou rýhu, která jí umožňuje vysunout při nasávání kořisti tlamu dopředu.


Začátkem léta rodí samice narciny japonské až pět živých mláďat. Ve vodách okolo Nového Zélandu žije neobvyklý příbuzný narciny japonské, slepá Narcina Aysonova. Obývá kontinentální svahy v hloubkách 200-900 metrů. Tento téměř neznámý druh rejnoka má zakrnělé oči, ukryté navíc pod vrstvou kůže, takže jsou pro vyhledání kořisti naprosto nepoužitelné. Namísto toho používá při lovu elektroreceptory. Jeho břišní ploutve mají oddělené přední laloky, po kterých dovede pravděpodobně při vyhledávání kořisti kráčet.

Jméno: česky - Narcina japonská
anglicky - Japanese sleeper ray
latinsky - Narke japonica
Areál rozšíření: od Japonska po Jihočínské moře
Délka: 40 centimetrů
Váha: /
Riziko při setkání:není nebezpečná
Potrava: drobné ryby a korýši
Početnost populace: zranitelný
Popsal: Temminck & Schlegel, 1850

Narcina brazilská

6. května 2019 v 14:00 | siamotyran |  Rejnoci
Narcina brazilská je pravděpodobně z celé čeledi narcinovitých nejlépe známá. Je to malý elektrický rejnok s hnědavým tělem pokrytým tmavšími skvrnami. Čeleď narcinovitých je dosud velmi málo prostudována jak po stránce taxonomické, tak i po stránce biologie jednotlivých druhů. Její zástupci mají zploštělé tělo, disk oválného tvaru, a velké břišní ploutve. Mimořádně velké břišní hřbetní a ocasní ploutve zakrývají převážnou část zúženého ocasu. Narciny se živí převážně písečníky, ale někdy loví i drobné ryby nebo korýše.


Ledvinovité elektrické orgány mají narciny umístěné uprostřed mezi prsními ploutvemi. Jsou poměrně velké a dosahují asi šestiny celkové tělesné hmotnosti. Každý z orgánů se skládá z 280 až 430 sloupců, které vytváří plástvovitou strukturu. Jednotlivé sloupce tvoří až několik stovek elektrických článků, které mohou vyvinout výboj o síle až 37 voltů. To je tak málo, že není pravděpodobné, že by narciny používaly své elektrické orgány k obraně, nebo dokonce k omračování kořisti. Nicméně někteří rybáři tvrdí, že byli sraženi, když neopatrně na narcinu šlápli.

(photos by Peter Leahy)

V zimě se narciny brazilské stěhují dále od pobřeží do teplejších vod mírného a tropického pásma. Během letních měsíců obývají obvykle velice mělké vody v blízkosti břehů, kde se často zachytí v síti ochraňující pláže před žraloky. Také potápěči je tu mohou spatřit poblíž písčitých pláží, pokud se ovšem pozorně dívají. Z narcin je obvykle vidět totiž jen oči a část hlavy, jinak bývají po většinu času zahrabány v písku. Bosí rybáři brodící se u břehů tak mohou na narcinu šlápnout a obdržet elektrickou ránu. Jinak je to ale v podstatě neškodný živočich, který bude raději, když se mu vyhnete.


Samice narci připlouvají do příbojové zóny během léta a rodí zde 2-17 živích mláďat. Podobně jako u mnoha jiných druhů rejnoků a žraloků, i jejich mláďata mají mnohem jasnější vzor než dospělí. Mláďata mají při narození délku průměrně jedenáct centimetrů.


Jméno: česky - Narcina brazilská
anglicky - Brazilian electric ray
latinsky - Narcina brasiliensis
Areál rozšíření: centrální a západní oblasti Atlantiku
Délka: 45 cm
Váha: 650 gramů
Riziko při setkání: může uštědřit slabou elektrickou ránu, ale jinak je neškodná
Potrava: zejména písečníci, dále drobné ryby a korýši
Početnost populace: neznámý

Popsal: Olfers, 1831

Bahrajn

3. května 2019 v 13:00 | siamotyran |  Projekt Svět

Místo: Perský záliv
Rozloha: 778,3 km²
Počet obyvatel: 1 425 171 (2016)
Hlavní město: Manáma
Nejvyšší bod: Džabal ad-Duchán (134 m n. m.)
HDI: 0,846 (43. místo v roce 2016)
Zřízení: absolutní monarchie
Etnikum: 50,7% Arabové, 4,7% Bahrajňané, 45,5% Asiaté, 1% Evropané, 1,2% ostatní
Náboženství: 70,3% Islám, 14,5% Křesťanství, 9,8% Hinduismus, 2,5% Budhismus, 1% ostatní, 1,9% neznámo


Krátce z historie
- Hlavní ostrov souostrovního státu Bahrajnu byl odtržen od Arabského poloostrova kolem r. 6000 př. n. l.
- Ostrovy Bahrajnu byly centrum starověké říše Dilmun, která se objevila někdy během doby bronzové a trvala víc než 2000 let
- Roku 640 n.l. příjali obyvatelé dnešního Bahrajnu islám jako své náboženství. Následující dvě století pak žili křesťané i muslimové na ostrovech v míru
- V roce 1487 dočasně ovládli ostrov Ománci
- Portugalci vedli invazi na Bahrajn roku 1521 ve vidině nalezišt velkých perel. Z ostrovů byli vyhnáni mistními obyvateli v roce 1602
- Mezi lety 1861 až 1971 byl Bahrajn pod britskou "ochranou"
- 15. srpna 1971 vyhlásil Bahrajn nezávislost


Geografie a klima
Bahrajnské království se skládá z 37 Bahrajnských ostrovů, z čehož 33 se nachází v Perském zálivu. Největšími ostrovy Bahrajnu jsou Bahrajnský, Hawarský, Muharraqův, Umm a Nasanův a Sitrova. Ostrovy se nachází zhruba 24 kilometrů východně od Saudské Arábie a 28 kilometrů od Kataru. Bahrajn je obecně ploché a vyprahlé souostroví. Skladá se z nízkých pouštních plání s nejvyšším bodem ve výšce 134 metrů. Okolo 92% území Bahrajnu je poušť, s občasnými obdobími sucha a písečných bouří. Výskyt ropy a jeho následná těžba se projevila zejména na pobřežích, místních korálových útesech a vodní vegetaci.

V letních měsících se pohybují denní teploty okolo 28 stupňů celsia, zatímco přes zimu můžou klesnout k osmnácti.


Fauna
Zvířat a rostlin žije v souostroví Bahrajnu pravděpodobně víc, než se dalo čekat. Na tomto území bylo zaznamenáno 17 druhů pozemních savců, mnoho druhů plazů a ptáků a 196 druhů rostlin.


Z řadu savců můžeme natrefit například na šakala obecného, feneka, kočku pouštní, gazelu džejrana, přímorožce arabského (tyto dva druhy byly introdukovány na ostrov Hawar), tarbíka či zajíce tmavoocasého.

Ptáků bylo napočítáno na 333 druhů. U plazů se pak jedná zejména o mořské hady vodnáře a několik druhů ještěrek. Obojživelníky reprezentuje pouze skokan skřehotavý.


Kam dál